Existuje vůbec láska?
Existuje vůbec láska? Není to jen něco, co si namlouvám? Jak vůbec poznám, že někoho opravdu miluju? Co když si ten cit jen namlouvám? A přitom třeba láska ani neexistuje? Vždy, když mám pocit, že jsem konečně potkala někoho, kdo mě zaujal, začnu pochybovat. Hlavou mi létají myšlenky, jestli si to jen nenamlouvám, jestli toho dotyčného nemám ráda jen proto, že na mě promluvil, že si mě všiml…
Ale něco jako láska musí přeci existovat. Možná je to jen přitažlivost, nějaká síla, která nás nutí na někoho stále myslet, i když mnohdy ten dotyčný o tom ani neví.
Nejhorší na tom je, že člověk se bojí dát tomu druhému najevo svoje city. Snad proto, že má strach, aby nezničil to krásné, co k tomu člověku cítí. Snad má strach že bude jiný než si myslí, nebude pasovat do jeho představ….
Často o tom přemýšlím, proč jsou mezilidské vztahy tak složité. Proč se lidi milují a nenávidí? Proč se hádají a usmiřují. Proč se rozcházejí a scházejí? Proč se s někým dokáží bavit a s jiným ne? Dokáže na tohle vůbec někdo odpovědět? Asi ne, a pokud ano, tak vám nejspíš řekne, že je to tak proto, že je každý člověk jiný… Ale proč si tedy lidé nevybírají takové přátele, s kterými si rozumí s kterými jsou si v něčem podobní? Proč si hledají pravý opak? Snad si vybírají takové typy lidí, jací by sami chtěli být. Snad se chtějí odlišit a vyniknout. … Ale ví vůbec někdo jestli je to dobré nebo špatné?